Život etnických menšin v Barmě

Region západní Indie je národnostně i jazykově velmi rozmanitý. Jen na území Barmy najdeme přes stovku národů a kmenů. Ačkoli se od sebe liší, jedno mají společné – jsou utlačovány vojenskou vládou v zemi.

První státní útvary na území Barmy začali vytvářet Monové již okolo 5. století. Většinoví Barmánci se začali oproti ostatním národům více prosazovat až od 9. století a postupně se jim, i za pomoci evropských kolonizátorů, podařilo ostatní menší národy porazit a většina jejich příslušníků odešla do hor. Jak Barma rozšiřovala své území narazila na hranicích s Indií na odpor Britů. Nebarmské národy využily podpory Velké Británie, zatímco Barma byla podporována Francií. Tyto spory mezi většinovými Barmánci a ostatními národy žijícími na území Barmy vyústily v roce 1885 v britsko-barmské válce. Velká Británie válku vyhrála a Barma se tak stala až do Druhé světové války součástí Britské Indie.

Po skončení Druhé světové války Británie plánovala vytvoření jakési federace z Barmy a autonomních oblastí menšinových národů v rámci Commonwealthu. Barma však 4. ledna 1948 vyhlásila samostatný stát se čtyřmi autonomními státy největších nebarmských národů – Šanský, Kačjinský, Karenský a Kajaský a národnostní okruh Čjinský. Představitelé menšin ovšem nebyli spokojeni a požadovali úplné osamostatnění svých států což vyústilo ve vleklý konflikt. Barma byla v té době parlamentní demokracií, ale vojenským velitelům se toto uspořádání nezdálo jako vhodné pro potlačení povstání a v roce 1962 se dostali k moci státním převratem.

V nové ústavě z roku 1974 došlo k centralizaci správy a byla zrušena autonomie, ale státy menšin byly zachovány a přibyly k nim navíc státy Arakánců (stát Rakhine) a stát Monů. Menšiny ovšem v boji proti vládě nepřestaly a připojily se k demokratické opozici, která se zformovala po vojenském převratu. Vláda se za každou cenu snažila potlačit hnutí ostatních národností jejichž příslušníci byli násilně donucováni k podpoře režimu či přesidlováni. Represe byly zaměřené zejména proti Arakáncům a Karenům a mnoho z nich se uchýlilo do sousedního Bangladéše a Thajska.
Po volbách v roce 1990, ve kterých zvítězila opozice, ale následně nebyly uznány, se vojenská junta snaží napravit svůj obraz na mezinárodním poli a stala se i přístupnější k otázce menšin na svém území.

Nejpočetnější etnikum Barmy tvoří Šanové. Náleží k početným thajským národům a na území Barmy se dostali migrací z jihozápadní Číny. Dělí se do mnoha dalších menších etnických skupin, ale společný mají jazyk, kulturu i vlastní písmo, které se podobá sanskrtu. Šanové vyznávají buddhismus theráváda, který se promítá i do uspořádání společnosti, která je hierarchicky rozdělena do několika skupin.
Stát Shan je situován na severovýchodě Barmy a hraničí s Čínou, Laosem a Thajskem. V této hornaté oblasti se pěstuje zhruba 50% světového opia – tzv. Zlatý trojúhelník mezi Barmou, Laosem a Thajskem.

Barmská vláda slíbila Šanům, stejně tak jako ostatním menšinám, že jejich stát získá plnou autonomii, ale po vzniku Barmy se tak nestalo. Šanové vytvořili Šanskou státní armádu - jižní, která dále bojuje za jejich svobodu. V roce 1996 odmítli spolupracovat s barmskou armádou, což vyústilo k rozsáhlému přesídlení Šanské populace. Během těchto přesunů bylo mnoho lidí zabito a jejich vesnice vypáleny. Lidé potom byli použiti jako pracovní síla nebo donuceni vstoupit do barmské armády. Vláda taktéž vydala zákon, podle kterého museli lidé všechnu svou vypěstovanou rýži, který je hlavní surovinou ve zdejší oblasti, odevzdávat státu za velmi nízké ceny. Je odhadováno, že od roku 1996 uprchlo do sousedního Thajska na 200 000 Šanů. Thajsko většinou tyto uprchlíky neuzná a tak končí jako ilegální pracovní síla.

Karenové tvoří 7% barmské populace , což je zhruba 2 milióny obyvatel. Většina Karenů žije na jihovýchodě Barmy, ve státě Karen, ale najdeme početné menšiny i v sousedním Thajsku. Karenové se hlásí k Buddhismu a křesťanství. Díky své vlastní kultuře i jazyku se Karenové považovali za samostatný národ. První Karenská politická organizace vznikla už v roce 1881 – Karenská národní asociace, která si dala za cíl vybudování jednotného Karenského národa. V roce 1947 vznikla Karenská národní (KNU) unie, která požadovala úplné osamostatnění Karenů. Nově vzniklý Barmský stát (1948) však požadavky menšin na osamostatnění neuznal a tyto spory se táhnou až do dneška. KNU tvoří také jakousi místní vládu. Má svůj vlastní soudní, zdravotní a vzdělávací systém, což zabezpečuje infrastrukturu a stabilitu pro Karenský národ. Karenové také vytvořili jednu z největších armád v rámci barmských etnik – Karenská národní osvobozenecká armáda (KNLA) a Demokratická Karenská Buddhistická armáda.
Od 70. let barmská vláda zavedla tzv. Program čtyř omezení jako snahu zabránit přísunu jídla, informací, financí a také náběru nováčků do ozbrojených etnických opozičních skupin. Tato politika se dotkla zejména prostých vesničanů podporujících povstalce. Vesničané bývají zatýkáni, mučeni, přesidlováni, nuceni k práci či k donášení informací, jejich vesnice vypalovány. Kvůli rozsáhlému porušování lidských práv mnoho Karenů prchá do sousedního Thajska. Podle odhadů jich v thajských uprchlických táborech žije na 120 000.

Kajaové je označení pro červené Kareny. Odhaduje se, že pocházejí z Mongolska. Kajaský stát situován mezi Thajsko a státy Karenů a Šanů. Jeho populace je okolo 300 000. Už od roku 1875 Británie uznávala jejich stát jako suverénní, ale když Barma získala nezávislost, zahrnula Kajaský stát do svého území. Kajaové se proto rozhodli bránit svou zemi vojensky a zbavit ji tak tyranské barmské vlády. Kajaská národní pokroková strana (KNPP) se snaží plnit tyto cíle a dovést zemi k samostatnosti.

Kmeny Monů se v této oblasti usadily už okolo 2500 let př. n. l. a do oblasti jihovýchodní Asie přinesli therávádí buddhismus. Dnes jich většina žije na území Thajska a Barmy. Monové byli prvním národem, který se vzbouřil proti barmské snaze ovládnout všechna území menšin. Byla založena Monská lidová fronta bojující za autonomii Monského státu. Ve snaze zamezit dalším ozbrojeným konfliktům byla mezi monskými ozbrojenými skupinami a barmskou vládou podepsána dohoda, která ustavila alespoň částečně autonomní Monský stát. Ten však tvoří jen malou část území, které Monové ovládali v minulosti. Většina dnešních Monů používá jako jazyk barmštinu a považují se za součást Barmánců. Ovšem i Monové mají organizace, které se snaží získat rozsáhlejší autonomii v rámci Barmy a rozšířit jejich kulturu a jazyk.

Počet Arakánců žijících v Barmě je odhadován na 1.9 miliónů a početnou populaci najdeme i v sousedním Bangladéši a Indii. Arakánská kultura i jazyk jsou velmi podobné barmskému, ale najdeme zde i vliv kultury indické.

Stát Kačjin se nachází na severu Barmy a jeho populace je zhruba 1.2 miliónů. Kačjinové pravděpodobně pocházejí z oblasti Tibetu. Vyznávají jak buddhismus tak křesťanství. Kačjinové byli rovněž tvrdě zasaženi etnickými boji probíhajícími od vzniku Barmy a teprve v roce 1994 byla podepsána dohoda mezi Kačjinskou organizací za nezávislost a barmskou vládou o ukončení bojů.

Tyto boje za svobodu jednotlivých barmských etnik se možná dočkají úspěchu. V ústavě, která byla schválena v referendu letos na jaře a měla by vstoupit v platnost po volbách v roce 2010 se vláda zaručuje, že udělí jednotlivým státům větší míru autonomie. Ústava také zaručuje pro nejpočetnější etnika vznik národních reprezentantů, kteří budou spolupracovat se zákonodárným sborem státu či svých regionů a samosprávných oblastí. Na druhou stranu se bude pořád jednat o centrálně spravovaný stát a tato myšlenka je pro většinu etnik nepřijatelná.

Komentář

Barmský stát je opravdu pestrou mozaikou etnik. Snahy jednotlivých etnických skupin prosadit se můžeme sledovat už od počátku našeho letopočtu. Postupně se zde nejvíce prosadil nádor Barmánců, který založil svůj vlastní stát. Zatím co na konci 19. století a počátku 20. století se ostatním národům podařilo prosadit částečnou autonomii pod britskou nadvládou, po vzniku Barmy se jejich situace opět zhoršila. Ovšem porážkou jejich boje za svobodu neskončily a pokračují v nich až do současnosti. Vláda se snaží proti povstaleckým partyzánským skupinám zasáhnout, ale většinou to odnáší prostí vesničané. Ti bývají vyslýcháni, mučeni, vězněni i zabíjeni. Jejich vesnice jsou vypalovány a ti kdo přežijí jsou donuceni k pracím či přesídleni, ženy znásilňovány. Tato kritická situace má za následek obrovský příliv uprchlíků do sousedních zemí, zejména do Thajska. Uprchlické tábory jsou zde přeplněné a vláda už odmítá přijímat další utečence, přesto jich však do země proudí tisíce ročně nelegálně. Nová ústava sice oficiálně ostatním národnostem slibuje jakousi autonomii, můžeme se ale jen domnívat, zda tyto sliby budou naplněny.

Zdroje:

BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. 1.vyd., Tilia, 2002. S. 276 – 284. ISBN: 80-86101-66-5.
Burma Issues [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://www.burmaissues.org/En/shan.html
Burma Issues [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://www.burmaissues.org/En/karen.html
Burma Issues [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://www.burmaissues.org/En/karenni.html
Burma Issues [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://www.burmaissues.org/En/mon.html
Burma Issues [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://www.burmaissues.org/En/arakan.html
Burma Issues [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://www.burmaissues.org/En/chin.html
Burma Digest [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://burmadigest.info/wp-content/uploads/2008/11/myanmar_constitution-2008-en.pdf
Aktuálně.cz [online]. [cit.13.12.2008]. Dostupný z:
http://aktualne.centrum.cz/zahranici/clanek.phtml?id=153559